fotbalová událost č. 2047

k rozhodujícímu zápasu podzimu se sešel náš tým Kobylis v téměř kompletní sestavě, k tomu posílen účastí Matěje, jenž na zápas přiletěl až z dalekého Švýcarska (a to ještě spojem přes Damašek, Lvov a Vlkov pod Oškobrhem), navíc zranění David a Fenyl poskytovali podporu ze střídačky. naším soupeřem byl obrovitánský (pro mě skoro děsivě) tým sjednocených sebulbistů (my jsme proti nim vypadali jako nějací šachisté, nebo co) a nemohli jsme proto očekávat, že to bude podobně tréninkový zápas jako posledně, kdy jsme si zkušeně vytvářeli celé stohy šancí (a stejně zkušeně jsme je i zahazovali). počty byly jasné, k postupu stačí remisovat (a ovšem i vyhrát (jak se nakonec ukázalo, stačila i prohra :o)))

ač jsme byli všichni na zápas až nažhaveni, nezačali jsme naším obvyklým počátečním náporem, nicméně chvilce oťukávání se po levé straně utrhl náš hráč s číslem 43, a když už stál sám před brankářem, tak, místo aby přihrál některému ze svých volných spolukopáčů, jenž by zakončoval do prázdné svatyně, zvolil nerozumnou střelu k tyči (bohužel z vnější strany - tak jo, já vím že jsem měl přihrát, no), poté se hra přelévala chvílemi zepředu dozadu, chvílemi zleva doprava a ačkoli některý z týmů čas od času cvičně zakombinoval, vedlo to vždy jen k vehementnímu zakopnutí monsieura mičudy kamsi do pryč, do lesíka nebo na vedlejší hřiště (jen do zdejšího tolik oblíbeného výkopu se jako zázrakem nepodíval). přibližně v půlce poločasu přišla chvíle i pro soupeře, který si vytvořil sérii nebezpečných standardních situací, které však Honza monotónně avšak kreativně boxoval až za humna, a celý tlak zakončil nebezpečným rohem na zadní tyč, kdy naštěstí ve chvíli, když Honza už už kryl svůj půllitr chytře ukrytý v šibenici, hlavičkoval soupeř mimo. po skončení poločasu tedy svítilo na světelné tabuli skóre 0:0 (zvláštní, nikdy dřív jsem si jí tam nevšiml).

druhá půle probíhala zcela v intencích naší obvyklé hry, Mišut se svým nenapodobitelným způsobem ála Mišut bleskově přesouval mezi posty obránce, tvořivého záložníka a hrotového útočníka, až to občas vypadalo, že je na všech třech najednou (sudí si toho naštěstí nevšiml), Ruslan roztáčel svoji pekelnou tarantellu (pravděpodobně to pojal i jako rozcvičku na své odpolední vystoupení) a Kappoň dělal... no tamto, jak to obvykle při zápase dělává (ono se to docela těžko popisuje, ale věřte, že je to neuvěřitelné) navíc obrana držela jako skála a tak nebylo divu, že jsme si čas od času vytvořili i nějakou tu šestnáctino či osminošanci (a snad i několik čtvrt až pološancí), niz z toho však nebylo, a protože se soupeř už soustředil spíše na obranu, zápas pomalu ale jistě plul do remisového přístavu...

ke konci si svou roli plnými doušky vychutnal ještě rozhodčí, když nejprve jako by přehlédl jemné podražení Ruslana pár metrů před hranicí pokutového území a chvíli poté se stoickým klidem sledoval, kterak téhož hráče soupeř asi minutu (ten čas ke konci zápasu běží tak proklatě pomalu) okopává v protějším rohu, nijak ho z míry nevyvedla ani gestikulace postranního rozhodčího, který zvedal ruku jak šílený a ke konci si ze zoufalství i stoupal na špičky a dělal další legrační pohyby, jen aby ho hlavní sudí lépe viděl a konečně i Pekiho přátelské provolání "vy (vážený pane rozhodčí) to jistě z takové dálky vidíte lépe, než on (váš vážený pan kolega čárový rozhodčí) ze vzdálenosti jednoho metru, není-liž pravda?" (v originále: "ty (...) to určitě vodsaď vidíš líp, než von z metru, co???") ho nechávalo ledově klidným (a tak to má být), pouze diváci sledující opakované záběry na multimediálním třiadvacetistěnu umístěném v blátě za hřištěm jen nevěřícně kroutili hlavami (a tak to má být)

no nic, zápas skončil obávanou bezbrankovou dělbou bodů (jak se sluší na souboj dvou týmů s (v té době) nejlepším útokem ve skupině) a pro nás je důležité, že jsme tímto zkušeným výkonem (nebo si snad dovedete představit něco zkušenějšího, než si do konce zápasu vychutnávat obavy o výsledek?) potvrdili svou sedmiligovou příslušnost, proloženou jen jemným plátkem osmiligové slaniny...

a na závěr ještě dvě fota (na tom prvním si všimněte charakteristického sedmiligového úsměvu)

V sedmé lize, zprava a odspoda: Fenyl, David, Honza, Ruslan, Kapppoň, Peki, Pavel, Matěj a Mišut, no a pak se nám tam ještě připletl nějaký obejda, tak jsem ho nahradil pěknou šachovou figurkou

Hráči soupeře se radují z poháru za remisu s našim týmem

na závěr bych se rád omluvil hráčům sebulby za ten nevkusný humor na jejich účet (je to skoro na žlutou za nesportovní chování - nicméně to srovnání s barcelonou je příjemné, ne?), také se omlouvám Pavlovi za to, jak jsem zkazil jeho fotku, dále i Pekimu, že jsem mu tehdy nepřihrál, vám všem, že to bylo tak dlouhé (naposledy jsem napsal tolik souvislého textu, když jsem usnul s obličejem na klávesnici) a též že to bylo celé jenom o fotbale (už se to nikdy nestane, slibuju - leda snad, ale to se nestane, nebojte, že bychom příští rok zase postoupili), omlouvám se i své sestře, že jsem jejímu plyšákovi Pudlíkovi tehdy ustřihl jazyk (ale neměl ho na mě pořád tak vyplazovat!!!) a pak ještě Pekimu, že jsem mu nepřihrál, no a nakonec se omlouvám svému egu za to neustálé omlouvání (ale je to pro tvoje dobro)
hmmm. takže teď jsem všechny ty vážně míněné omluvy shodil jedním hloupým vtipem a můžu rovnou začít znova...